|
|
|
|
|
Aktualne, 25. 2. 2024 |
Martina Heroldová |
|
|
Recenze: "Král tenorů" Kaufmann v Praze zpíval filmové
hity, musel šestkrát přidávat
|
Jako staří "filmoví" zpěváci, jen s lepší technikou, dalo by se říct o
pátečním koncertu Jonase Kaufmanna v Praze. Světová operní superstar
představila album hitů ze stříbrného plátna The Sound of Movies.
Čtyřiapadesátiletý Němec, mnohými označován za největšího žijícího tenora,
naplnil očekávání. Diváci jej odměnili několika ovacemi vestoje a vytleskali
si dokonce šest přídavků.
Lyricko-dramatický tenorista Kaufmann je
jedním z nejvyhledávanějších žijících pěvců, oceňovaný především díky
brilantní technice, ale také procítěnému hereckému projevu. "Kasovní
magnet", jak jej v roce 2014 tituloval deník The New York Times, vyprodává
sály po celém světě a účinkoval na všech nejvýznačnějších operních scénách -
v italské La Scale, newyorské Met nebo Vídeňské státní opeře.
Do
Prahy se pravidelně vrací od roku 2011, kdy jeho koncert veristických árií
sklidil nebývalý úspěch. Tentokrát však v Obecním domě představil repertoár,
který je pro něj zcela netypický - vybral známé melodie z více než 80 let
kinematografie, jimiž vzdává hold velkým filmovým skladatelům jako Henrymu
Mancinimu, Johnu Williamsovi nebo Enniu Morriconemu. Volba repertoáru,
ačkoli se zdá trochu nekoncepční, dobře sedí jeho hlasovému oboru, a dokonce
se zdá, že mu celkově velmi svědčí.
Koncert jako by byl stylizovaný
do mírného "retro" nádechu. Pěvecký projev něčím připomínal klasicky školené
tenory z první poloviny 20. století, v jejichž podání popových hitů byla
stále patrná operní technika, jen Kaufmann zpívá řád lépe.
Kaufmann
nabízí perfektní hlasovou interpretaci bez "manýrů" tehdejší doby, přesnou
intonaci dokonce také v pískání, stejně jako vyrovnané hlasové rejstříky i
bez operního appoggia, což je plný tón posazený na brániční opoře. Umí
"prodat" výborně vybalancované dynamické změny a přechody z forte do
precizního piana, které předvedl například v Morriconeho E piú ti penso z
filmu Tenkrát v Americe. Procítěná piana na dechu, bez zbytečného vibrata,
jsou jeho silnou stránkou, což využívá téměř v každé skladbě.
Precizní práce Na kondenzátorový mikrofon si může dovolit i popová
glissanda nebo jemnější, méně plné tóny. Ačkoli většinou zůstává u toho
hlavového, zaexperimentuje také s fistulí nebo zapadlejšími tóny, které by v
Obecním domě bez mikrofonu neměly šanci se přenést přes Český národní
symfonický orchestr. Ten má celý večer vyrovnaný zvuk, kompaktní i v
rytmických změnách, a dirigující Jochen Rieder se zpěvákem na sebe vzájemně
perfektně, přesně reagují během zpomalení i v zakončení frází. Dirigent se
opakovaně nechává unést, opouští přesná gesta a do hudby spíše "tančí". Není
divu, že se Kaufmann několikrát uklání ruku v ruce s ním, společně odvádějí
skutečně precizní práci.
Jonas Kaufmann dobře zvládá přechod mezi
jednotlivými hlasovými rejstříky, i když méně přesvědčivě než v klasickém
repertoáru, a přechod z odlehčených tónů po výšky podepřené "operní"
dechovou oporou je přirozená. Nepůsobí nijak nepatřičně, naopak je naprosto
žádoucí, aby tóny mohly získat na oslnivé barvě. Intepret se tak úspěšně
vyhýbá nešvaru některých svých kolegů, kteří v popových hitech znějí příliš
"operně". Nerezignuje ani na přesnou artikulaci a jeho velkou devizou je
procítěný, emotivní projev, jímž proslul.
V repertoáru nechybí What a
Wonderful World nebo Singin' in the Rain, v nichž se neubrání srovnání s
originálními interprety. Zůstává však autentický a nesnaží se napodobit ani
Louise Armstronga, ani jiné zpěváky. Moon River, již ve filmu Snídaně u
Tiffanyho s éterickou něžností zpívala dyšným neškoleným hlasem Audrey
Hepburn, přenáší do velmi jemné polohy, ale neuchyluje se k nápodobě, která
u jiných mnohdy působí spíš jako karikatura.
Zvlášť mu svědčí píseň
The Loveliest Night of the Year z filmu Velký Caruso, k němuž ostatně
tenorista bývá často přirovnáván, či Maria z muzikálu West Side Story od
Leonarda Bernsteina, již čeští posluchači znají také v české verzi od Karla
Gotta a kterou v pátek odměnili velkým potleskem.
Velkolepé finále v
podobě soundtracku z Gladiátora dává Kaufmannovi možnost ukázat hlas ve
všech polohách. Publikum propuká v nadšené ovace vestoje. Několikrát je pak
opakuje do té míry, že tenorista s triumfálním gestem šestkrát přidává, mimo
jiné Strangers in the Night nebo A Time For Us, které jsou efektní, hlasově
jej však již příliš nevyčerpají.
Ve volných chvílích chodí do kina
Zpěvák řekl, že se do filmové hudby zamiloval prostřednictvím předních
tenorů výmarské éry Josepha Schmidta a Richarda Taubera, stejně jako skrze
vznešené orchestrace velkých filmových skladatelů zlatého věku, jako byli
Erich Wolfgang Korngold a Max Steiner vycházející z odkazu operních velikánů
Richarda Strausse či Giacoma Pucciniho. A zdůrazňuje nemalý vliv opery na
počátky filmové hudby.
Právě pucciniovské role přinesly Kaufmannovi v
posledních letech velký úspěch. Ačkoli minulý rok se potýkal s hlasovými
problémy, na jeho konci se vítězoslavně vrátil na jeviště jako Kalaf v
Turandot ve vídeňské opeře. Jeho největšího "trháku", Kalafovy árie Nessun
dorma s drženým vysokým h2 v závěru, se však pražští posluchači nedočkali.
Zpěvák se od začátku do konce striktně držel filmového repertoáru, ačkoli
několik oslnivých výšek i tak předvedl.
"Roky jsem hodně cestoval,
často sám týdny a měsíce v cizích městech na druhém konci světa. Kromě muzeí
to bylo kino, které uchvátilo mou představivost a dalo mi šanci se pobavit,
když jsem byl sám," vysvětlil tenorista, co jej přivedlo k pokusu o
crossover do popového světa.
Dává si pozor, aby svůj hlas
nepřetěžoval. "Nic nestojí za to, abyste riskovali poškození hlasu - a skrze
to taky důvěru v něj," doplnil před lety.
Výlety operních hvězd do
méně náročného repertoáru se poslední roky zdají být stále častější, zvláště
v době hlasové rekonvalescence. Následná turné pro zpěváky představují
příležitost, jak zůstat v povědomí, odzpívat za standardní honorář koncert s
minimální hlasovou námahou, a třeba i přilákat publikum, které opeře běžně
neholduje.
Album sklidilo rozpačité reakce Kaufmanna v pražském
Obecním domě doprovodil Český národní symfonický orchestr pod taktovkou
Jochena Riedera, s nimiž poslední album natočil. Nahrávka však vloni na
podzim vzbudila poměrně rozpačité recenze u světových kritiků. Například
deník The Times napsal, že daleko více připomíná koncert na stadionu než
autentickou filmovou hudbu.
Deska nazvaná The Sound of Movies má více
vyloženě slabých momentů jako píseň Where Do I Begin, v níž je Kaufmannovo
přeskakování mezi rejstříky nepřesvědčivé. V některých výškách, jež by měly
být naopak jeho silnou stránkou, příliš tlačí na pilu, zní křečovitě a je
takřka pod tónem.
Naživo tento pátek byl však sebejistý a veškeré
pochyby o vhodnosti repertoáru vyvrátil. Možná i díky svému sex-appealu,
charismatu a přesvědčivému vystupování včetně emotivního prožitku, který do
zpěvu vnáší a jímž strhává publikum. Mírnému forsírování neboli zpěvu příliš
nahlas se sice ani na koncertě nevyhne, umí ale tóny dobře "prodat" a
nepůsobí to nijak rušivě. Publikum je naopak na vysoké tóny natěšené a
patřičně jim aplauduje.
Jakkoli od Kaufmanna a jiných operních hvězd
diváci očekávají především klasický program, a crossoverové koncerty tak
vyvolávají i s ohledem na cenu vstupenek přinejmenším mírné zklamání,
popularita filmové hudby momentálně stoupá a skrze ni je možné přivést ke
klasické hudbě i posluchače, kteří jí obvykle neholdují a její kouzlo by
třeba jinak neobjevili.
Jisté však je, že kdybyste chtěli jako
protagonisté nějakého filmu prožít romanci na stříbrném plátně, rozhodně
byste chtěli, aby vám k tomu hrál Český národní symfonický orchestr a zpíval
Jonas Kaufmann.
|
|
|
|
|
|