|
|
|
|
|
Klasika Plus, 15 únor 2019 |
Autor: Petr Veber |
|
Konzert, München, Philharmonie, 14. Februar 2019
|
Jemná francouzská opera a studené mnichovské publikum.
PKF doprovodila Jonase Kaufmanna
|
|
„Opera tím nejzákladnějším úběžníkem pro PKF není, ale přesto umí doprovázet
pěvce jako málokterý jiný náš orchestr.“
„Oba dokáží dát do hlasu cit
jako ze života. Úžasně hrají, do poslední chvíle, až za dveře do zákulisí.“
„Na operní koncert je emocí přítomno víc než obvykle. Herecky i pěvecky
ukázka té nejvyšší profesionality.“
Šest samostatných árií, dvě
operní finále, dva přídavky a jeden nevážný dvojzpěv. Taková je pěvecká
bilance Jonase Kaufmanna po jeho čtvrtečním mnichovském koncertě, při kterém
ho doprovodila PKF-Prague Philharmonia a na němž s ním spoluúčinkovala Anita
Rachvelishvili. Program tvořila výhradně francouzská opera a tenorista ji ve
svém rodném městě představil jako vesměs velmi jemnou hudbu. Samozřejmě s
výjimkou dramatické Carmen.
V ruce tablet a v něm otevřené noty,
tmavá košile, džíny – zákulisím proběhne usměvavý nenápadný člověk. Za
chvíli už je vidět na monitoru, jak stojí před orchestrem. Zvuk je stažený,
ale něco málo naopak proniká v reálu přes zavřené dveře. Jonas Kaufmann si s
orchestrem a dirigentem osahávají akustiku sálu. Program už mají nazkoušený.
Mají už za sebou dva ze čtyř koncertů německého turné. Nejvyhledávanějšímu a
asi i nejslavnějšímu tenoristovi současnosti to zpívá dobře, večer v
Mnichově slibuje setkání s velkým hlasem, s velkým uměním, s umělcem
obdivovaným po celém světě.
A pak už je koncert – a očekávání se
naplňují. Předehra k Thomasově opeře Mignon začíná tichými sóly a postupně
narůstá až k energickému finále, orchestr nasazuje od začátku laťku vysoko.
Jonas Kaufmann v árii, kterou zpívá v Meyerbeerově Afričance Vasco de Gama,
začíná o chvíli později o něco opatrněji, ale od začátku zároveň jasně
připomíná, že je nepřekonatelný ve ztišeném polohlase. Emmanuel Chabrier –
Habanera. To je další orchestrální číslo. Houpavé, ztišené, pohodové, nijak
smyslné. PKF-Prague Philharmonia hraje jemně, v sólech i jako celek. Nejde o
ten úplně nejtypičtější repertoár pro toto těleso, základní poloha ustavená
při jeho založení je klasicismus a neoklasicismus. Na turné je - pro větší
obsazení zhruba pětapadesáti hráčů - i několik posil, zejména akademiků, to
znamená mladých muzikantů, kteří v Akademii PKF získávají zásadní
profesionální zkušenosti a jsou těmi nejbližšími v líhni budoucích členů.
Ano, už dávno víme, že sice tím nejzákladnějším úběžníkem pro PKF opera
není, ale že přesto umí doprovázet pěvce jako málokterý jiný náš orchestr.
Však je měl Jonas Kaufmann s sebou už i v Praze a také na několika místech v
cizině.
Na druhé číslo ze zákulisí vychází na pódium právě on.
Usměvavý, nesnaží se o show, kontakt s publikem navazuje lehkými úklonami,
sebejistým, ale přesto téměř plachým způsobem. Mne si ruce, krátký pohled
pro kontakt s dirigentem Jochenem Riederem, s nímž vystupuje často – a
začíná další árie, Romeova cavatina z Gounodovy opery. Opět krásné použití
polohlasu, ale i pootevření vysokých tónů; lyrické pojetí, tak kontrastující
s tím, že tenhle tenorista zpívá Otella a wagnerovské postavy. Ostatně, jeho
mnohostrannost, dovolující mu zpívat německý i ryze italský repertoár stejně
zajímavě a dobře jako repertoár francouzský, je pro něj charakteristická a
určující od počátku.
Mezzosopranistka Anita Rachvelishvili se stala
objevem před deseti lety v okamžiku, kdy debutovala za řízení Daniela
Barenboima po Kaufmannově boku v milánské Scale jako Carmen. Skvěle hrající,
živočišná, přesvědčivá, skvěle zpívající. Je taková stále. Habanera z
Bizetovy Carmen se odvíjí vokálně krásně, bez okázalé ohnivosti a
smyslnosti, jakoby bez emocí, ale s nadhledem. Ženskost nikoli vyzývavá, ale
spíše skrytě pobavená. Jen na chvíli pouští sólistka hlas k plnosti, jinak
je zdrženlivá - ale stejně vyplňuje prostor zvukově i emocemi naplno,
dokonale.
Téměř 2400 míst v síni je, až na několik málo, obsazeno.
Gasteig není ani trochu malý sál. Jonas Kaufmann si přesto v jeho příjemné
akustice může dovolit i v árii Dona José své proslulé stažení velkého zvuku
do pianissima, znělého a jistého. Hranice falzetu je u něj neznatelná, hlas
mu dovoluje i z takového tónu plynule zesílit a zase zeslabit. Zůstává v tom
jedinečný. Dostává tím do výrazu touhu a probouzenou vášeň, končí absolutně
jemně, vyznáním. Zpívá tak tuhle árii odjakživa. Jonas Kaufmann je očividně
povznesen nad techniku. Postavu žije. Don José je jeho erbovní pěveckou
záležitostí.
První polovina koncertu po orchestrálním čísle z Carmen
končí finální scénou z Massenetova Werthera. Oba pěvci se poprvé setkávají.
Ona je v roli odtažitá, on naléhavý, zoufalý. Oba dokáží dát do hlasu cit
jako ze života. Nepřehrávají, ale úžasně hrají, do poslední chvíle, až za
dveře do zákulisí.
Publikum v příjemném, moderním a velkém sále
Gasteig, jinak sídle Mnichovských filharmoniků, je dnes po celý večer
nepochopitelně rezervované. Kaufmann dává to nejlepší, co jeho projev nabízí
– nenapodobitelný polohlas i otevřené plné tóny včetně těch nejvyšších,
tvořících korunu tenorového oboru; pěvecký ideál, k tomu přesvědčivé emoce.
Gruzínská mezzosopranistka přidává obdobně bohatý hlas a víc než výstižné
dramatické umění. Posluchači roztávají až na dvě tři poslední čísla. Do té
doby pěvce nechávají odejít po každém výstupu s dávkou potlesku jen o něco
větší než malou. Paří to k „bavorské povaze“, pokud taková existuje? Je to
běžný mnichovský projev? Nebo je to způsobeno programem, v němž chybí
Pucciniho „Vincero“?
Výjev z Berliozovy legendy Faustovo prokletí je
po pauze a po Rákoczyho pochodu kontrastní, kouzelně ztišený. Kaufmann zpívá
ještě méně než polohlasem, nehrdinsky, nádherně. Orchestr hraje ve stejně
nádherném pianissimu. Decentní předehra k Rýnským vílám od Offenbacha
navazuje v pianissimu. Jedno z nejlepších čísel PKF tento večer. Jochen
Rieder je z pohledu publika značně necharismatickou osobností, ale vede
koncert pěkně a tenhle typ hudby mu sluší.
Halévyho opera Židovka
nabízí další známou tenorovou árii, s krásnými sóly dechových nástrojů. V
Kaufmannově podání introvertní, opět tichá pianissima. Když tenorista hlas
napne, je rovný, plný, pevný. V létě mu bude padesát. Nezdá se, že by se
měsíce odmlčení, které na nějakou dobu jeho kariéru přednedávnem přerušily,
nějak zásadně projevily. Možná už nejde do zpěvu celkově tak naplno. Možná
vzal na vědomí, že se přepínal na úkor své budoucnosti. Nadále je však
svátkem, víc než radostí, ho slyšet.
Závěr večera má korunovat
Bizetova Carmen. A je tomu tak. Do Aragonaise, jedné věty ze suity, se
dirigent s orchestrem vrhne ihned po příchodu na stupínek. A výstup Jonase
Kaufmanna a Anity Rachvelishvili navazuje bez přerušení. Ona přichází zleva,
on zprava – a přenášíme se do finále opery. Drama právě vrcholí a dvojice
hraje jako v divadle. Jako o život. Kaufmann je rozervanec, bezradný
zoufalec, zahnaný vášní a žárlivostí do situace, kterou nezvládá. Anita
Rachvelishvili má děs v očích. Láska je dávno pryč, vystřídala ji
lhostejnost a asi i nenávist… Na operní koncert je emocí přítomno víc než
obvykle. Herecky i pěvecky ukázka té nejvyšší profesionality… Poslední
objetí, smrtící rána fiktivním nožem, poslední zoufalá slova. Vrchol
koncertu par excellence. Publikum konečně roztává. A přídavky si vyslouží –
árii Werthera, árii De Grieux z Massenetovy Manon…a na úplný konec trocha
legrace: barcarola - duet z Hofmannových povídek, Kaufmann sundává frak a
dává ho přes ramena partnerce a zpívá - - sopránový part…
Koncert
končí značným úspěchem. Několik fanynek podává svému obdivovanému na pódium
květiny, uznání se dostává i všem hráčům. Pořadatelé vyjadřují v zákulisí
spokojenost a také členové orchestru si uvědomují, že byli součástí něčeho
nevšedního. Ještě je čekají stovky kilometrů dálnic á zopakování stejného
programu v neděli v Hannoveru. Bude Jonas zase ve formě? Ale určitě ano – a
všichni, kteří u toho budou, se mají na co těšit.
V ruce tablet a v
něm otevřené noty, košile, džíny… Skončila zkouška, je necelou hodinu před
večerním koncertem. Muzikanti se trousí z pódia, mají před sebou čas na
převléknutí a čekání. Jonas Kaufmann se opírá o jedno ze sedadel v hledišti,
v družném hovoru s několika přáteli. Do zákulisí ještě hned tak nepůjde.
Bylo by zajímavé mít možnost se ho zeptat, jestli takhle předem cítí rozdíl
mezi koncerty v Berlíně a Frankfurtu v minulých dnech ve srovnání s dnešním
vystoupením v rodném městě. Nebo se zeptat, v čem on za sebe vidí
specifičnost francouzského operního repertoáru… Nebo jak se mu zpívá s
pražským tělesem... Je kolem něj však neprostupná virtuální hradba. Lidé,
kteří ho hlídají, kteří mu pomáhají, kteří mu tvoří program a kteří hlavně
vytvářejí a usměrňují jeho obraz na veřejnosti, předem rozhodli, že na
sebekratší rozhovor v Mnichově čas mít nebude. Pokoušet se tuto hradbu
obejít? Jen tak ho zkusit oslovit? To se nedoporučuje. To se nedělá. Krále a
prezidenty také nemůžete někde zastavit a ptát se jich, co si myslí. A Jonas
Kaufmann je ve zpěvu králem. |
|
|
|
|
|