|
|
|
|
|
Opera Plus, 15. 4. 2014 |
Helena Havlíková |
|
Schubert: Winterreise, Prag, Obecní dům, 10. April 2014
|
|
Jonas Kaufmann jinak a
přece stejně
|
|
Není to ani čtrnáct dnů, kdy v Praze mexický tenorista Rolando Villazón
zahájil koncertní turné ke své nové mozartovské nahrávce – a vystoupil tu
další sólista, který patří k absolutní světové špičce tohoto oboru – Jonas
Kaufmann. Pražský koncert byl součástí jeho jarní série s písňovým cyklem
Franze Schuberta Zimní cesta, který v únoru vydal na kompaktním disku.
Jakkoli jsou oba tito umělci nejen excelentní pěvci, ale i báječní herci,
těžko si představit větší rozdíl v tom, jak své koncerty pojímají. Zatímco
Villazón je teatrálně excentrický showman, Kaufmann se soustřeďuje na
intenzitu hudby s minimem vnějškových gest.
Německý tenorista Jonas
Kaufmann ve Smetanově síni Obecního domu vystoupil už potřetí. Když tu
zpíval v předchozích letech (2011 a 2012), jeho operní recitály romantických
a veristických árií včetně jeho fenomenální interpretace Wagnera vyvolaly
zájem srovnatelný s idoly popmusic: média se předháněla v superlativech o
nejžádanější operní hvězdě, o atraktivním štíhlém čtyřicátníkovi s
uhrančivýma očima a podmanivým temným tenorem. Už tehdy ale mnohé mohlo
překvapit, jak byl recitál, třebaže založený na těch největších „hitech“
citově vypjatého verismu i rozbouřené romantiky, oproštěný od pěveckých
manýr a vnějškových parádiček. Schubertova Zimní cesta je nyní právě to
dílo, které poskytuje Kaufmannovi optimální základ pro jeho přístup ke
koncertním vystoupením, kde se prezentuje v poloze introvertního rozjímání –
s rizikem, že publikum zhýčkané (a očekávající) árie světových oper tento
jeho náročný záměr nedocení.
Písně jsou specifický, mistrovský obor.
Jejich hlavní síla je v bezprostředním intimním účinku na posluchače,
nerozptylovaného vizuálními vjemy. Cyklus Zimní cesta velkého německého
romantika Franze Schuberta s dvaceti čtyřmi písněmi na básně Wilhelma
Müllera z let 1827–28 patří k vrcholům tohoto žánru. Rozsáhlý, více než
hodinový cyklus Zimní cesta v těch nejjemnějších odstínech vykresluje různé
polohy duše a prožívání muže, který se po ztroskotání prvního milostného
vzplanutí trápí různými pochybami a prohrami lásky. Podobná soužení (i
radosti) patrně prožil každý a Schubertovy písně jsou výborným médiem pro
probuzení vlastních vzpomínek a kontemplaci.
Třebaže byla Zimní cesta
psána původně pro tenor a klavír, stala se součástí repertoáru sólistů všech
oborů od sopránu po bas. Dokonce láká ke scénickému ztvárnění, jak se o to
nedávno v dramaturgické vynalézavosti festivalu Struny podzimu pokusil Jiří
Heřman, když svým rukopisem hudebně-dramatického rituálu hledal divadelní
tvar pro příběh Poutníka, kterého v trojjediné podobě tří barytonistů nechal
putovat zimní krajinou i jeho rozbouřenými city. A střetl se právě s tím,
jak obtížné, ba nemožné je převést do konkrétních scénických obrazů ono
neuchopitelné „cosi“, které svou nekonkrétností dokáže sklenout právě hudba.
Záleží na nastavení každého posluchače a atmosféře, která v sále vznikne
– zvláště u takto dramaturgicky výlučného koncertu sedmdesáti minut nejen
bez přestávky, ale i bez potlesku mezi jednotlivými písněmi. Kaufmann se
nenechal „rozhodit“ počátečním neklidem ve zcela zaplněné Smetanově síni
Obecního domu. A těm, kteří se mu oddali, navodil až transový stav – v
kongeniální synergii s klavíristou Helmutem Deutschem. Bylo zřejmé, jak
hluboké kořeny má jejich partnerství, které začalo už během Kaufmannových
studií. A jak mají oba právě Schubertův cyklus, který společně uvádějí už
více než deset let, „prožitý“ do posledního tónu, slova, záchvěvu citu. Ač
nekonečná se zdála být jejich paleta nuancí smutku i naděje, rezignace i
odhodlání, smíření i bouřlivého vzdoru, bolesti i odlehčeného žertu,
mladistvého roztoužení i znavené odevzdanosti. To vše dokázali „zašeptat“,
napjatě vyprávět i bouřit s přesně vybranými místy pro forte, jejichž účinek
pak působil jako zjevení před ponorem do dalších vln melancholie, žalu,
opuštěnosti. A bylo až neuvěřitelné, jak tentýž sólista, který svým hrdinným
tenorem „hřímá“ coby Wagnerův Siegmund, Parsifal, Lohengrin, dokáže zklidnit
a ztišit svůj projev, aniž ztratí na intenzitě, ba právě naopak. Suverénní
ovládnutí temného mužného hlasu sjednoceného ve všech polohách i
rejstřících, perfektní deklamace a frázování, práce s dynamikou a dechem
jsou pro Kaufmanna jen „samozřejmé“ nástroje k nahlédnutí a odkrytí těch
nejtajnějších zákoutí lidské duše.
Je dobře, že se naše hlavní město
stalo i pro ty největší pěvecké hvězdy současného operního světa místem na
mapě kulturních metropolí, kam se navíc se svými novými programy pravidelně
vracejí – byť zdejší publikum často zaplatí i výrazně vyšší částky, než
kolik stojí vstupenky na stejné koncerty v Londýně, Miláně, Vídni… Na to,
aby umělci takové úrovně vystoupili v Praze i v některé operní inscenaci,
zatím čekáme.
|
|
|
|
|
|