DNES, 12.1.2011

Věra Drápelová

Konzert, Prag, 10. Januar 2011

Kaufmann je právem za hvězdu. Zpíval perfektně

Netrpělivě očekávaný pondělní debut německého tenora Jonase Kaufmanna skončil čtyřmi přídavky a dlouhými ovacemi vstoje. Potěšené bylo publikum, které prostě přišlo „na hvězdu“, ale důvod ke spokojenosti měli i operní fanoušci. Kaufmann předvedl repertoár částečně vycházející z jeho posledního alba Veristické árie a svým výkonem jen potvrdil dojem, který deska navozuje. Tohle je tenorista, který skutečně v nejvlastnějším slova smyslu zpívá, který efektu dosahuje přísně zevnitř a který jemnosti vytváří přímo z hudby, nedosazuje výraz vnějškově, ať už křikem nebo jinými pazvuky. I jeho gesta jsou uměřená. Víc tenhle umělec nepotřebuje. Ostatně i lidsky působí Kaufmann jako spíše do sebe (a do hudby) ponořený, hloubavý typ, jako antishowman, který své kreace daleko více trpělivě promýšlí, než aby se rolí zmocňoval silou temperamentu (který mu ovšem také nechybí). Jedinečný hlas Už v první árii Cavaradossiho z Pucciniho Tosky se do hlediště rozlétl nádherný temný hlas, vzdáleně snad připomínající Plácida Dominga. Nicméně je to hlas jiného odstínu, hlas, který je zcela jedinečný. Je pravda, že při Kaufmannově zpěvu nevzniká příjemný pocit otevřenosti a usazenosti zvuku vpředu na rtech, jako u pěvců typu Luciana Pavarottiho. Je to zvuk, který sedí hlouběji, je těžší, ale působí natolik pevně a podepřeně, že posluchač má neméně příjemný pocit, protože si může užívat této jistoty a koncentrovanosti. Na rozdíl například od Roberta Alagni, u něhož (v přenosech do kinosálů) není nikdy jisté, co se stane v následující vteřině, a jehož zpěv často působí neučesaně a „rozházeně“, Kaufmann působí jako spolehlivá skála, na níž se dají vystavět nejrozmanitější a nejpůsobivější stavby. Perfektní technický základ je Kaufmannovou velkou předností. Pak si může dovolit i finesy, jako je zeslabování a zesilování tónu při zachování jeho plnohodnotné estetické kvality, třeba v závěru „květinové“ árie Dona Josého z Carmen. Nebo předvést široké dynamické rozpětí v žalozpěvu Federika z Ciléovy Arlésanky. Nebo vystavět slavnou Caniovu árii Vesti la giubba (Směj se, paňáco) z Leoncavallových Komediantů jako skutečně psychologickou scénu, nikoli jen jako efektní pěvecké číslo. Trocha extrovertnosti chyběla Technika přirozeně Kaufmannovi dovoluje i to, co při svém prvním českém recitálu, zaměřeném převážně na italské skladatele, bohužel nemohl předvést. To jest přiřadit se k tenoristům minulosti formátu Jona Vickerse, kteří silou své průpravy a osobnosti ozvláštňovali italský i německý repertoár. Také Kaufmann může vtisknout Wagnerovým hrdinům cosi z italské vokální elegance, a naopak, do italských árií vložit něco ze zamyšlenosti Severu. Má to však své hranice. Když Kaufmann v přídavcích začal zpívat svým „uzavřeným“ stylem italskou píseň Non ti scordar di me, a zvláště pak Vévodu z Verdiho Rigoletta, mimoděk se zastesklo po přirozené uvolněnosti a zdravé extrovertnosti jiných přednesů. Na cestě k vrcholu Program Kaufmannova českého debutu byl nejspíš záměrně hodně středněproudý, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Jochena Riedera jej proložil víceméně obvyklými vsuvkami, které však svým provedením v paměti neutkvěly. Třeba se po úvodním seznámení někdy v budoucnu dočkáme Kaufmanna i v jiném, specifičtějším programu. Ve světě například provádí i písňové recitály. Nejdůležitější však je, že tento čtyřicátník teprve stoupá k vrcholu. Snad ho jeho povaha ochrání před osudem Rolanda Villazóna, jenž neukočíroval svůj temperament a předčasně rozdal všechny rezervy. Ale to prověří další roky.