|
|
|
|
|
iDNES, 17. března 2016 |
Autor: Věra Drápelová |
|
Puccini-Konzert, Prag, Obecní dům, 16. März 2016
|
|
RECENZE: Tóny jako vojáci
a severské slunce. Tak zpívá slavný Kaufmann
|
|
Publikum vyskakující ze židlí ještě před dozněním posledních tónů
nejznámější tenorové árie, ženy všech věkových kategorií hrnoucí se k pódiu,
s květinami i bez nich. Středeční koncert Jonase Kaufmanna v Obecním domě
skončil triumfem.
Ovace vestoje má dnes skoro každý zpěvák, ovšem jen
někdo předvede skutečně mimořádný výkon. Německý tenorista k takovým
výjimkám patří. V Praze se zastavil v rámci turné, na němž představuje své
nové album Pucciniho árií. Dal by se tedy čekat slepenec evergreenů, ale
Kaufmannovi a jeho „dvornímu“ dirigentu Jochenu Riederovi se přesto podařilo
vsunout do programu i jakous takous myšlenku.
Pojali ho jako průřez
Pucciniho dílem od úplného počátku, a to doslova, protože na úvod zazněl
autorův opus č. 1, Preludio sinfonico. Puccini ho zkomponoval ještě jako
student milánské konzervatoře, ovlivněný Richardem Wagnerem, ale přesto už
tehdy nepostrádající vlastní invenci. Orchestr PKF – Prague Philharmonia
tuto i další skladby hrál pozorně a kultivovaně.
Pucciniho rané opery
jako Le Villi nebo Edgar se na jevištích příliš neobjevují. Na hity tedy
došlo až koncem první poloviny koncertu, s operou Manon Lescaut, která v
Pucciniho kariéře znamenala zlom na cestě ke slávě. Slavné melodie pak
zazněly především v druhé půlce, v níž přišla na řadu Tosca, Madame
Butterfly a nakonec Turandot, kterou již Puccini nedokončil. Dělá to, co
chce autor
Kaufmann není ani Ital ani showman, zosobňuje disciplínu
spojenou s inteligencí a muzikalitou. Krásný temný hlas je darem, ale on se
nespokojuje s jeho předváděním. Zatímco třeba Roberto Alagna v nedávném
kinopřenosu Manon Lescaut z Metropolitní opery (v němž zaskočil právě za
onemocnělého Kaufmanna) prostě chrlil z plna hrdla tóny stylem „padni kam
padni“, Kaufmann je má uspořádané do vzorně srovnané řady jako vojáky. Žádný
nevybočuje, všechny jsou stejné - a přesto je vlastně každý jiný. To už je
ale Kaufmannovo umění přednesu a splnění skladatelova přání.
A
Puccini dobře věděl, jaké „instrukce“ připojuje k notám. Takovou árii
Cavaradossiho z Tosky, v níž hrdina před popravou vzpomíná na chvíle lásky,
někteří tenoři co nejhlasitěji proštkají od začátku do konce, protože hlas
jim ani jinak nefunguje. Když má ale nešťastný odsouzenec zpívat o sladkých
polibcích, Puccini velí ubrat na síle, vložit do zpěvu co nejvíc citu,
ladnosti. Přesně to Kaufmann nenásilně a měkce udělá a dosáhne kýženého
efektu tiché bolesti. A takto má vystavěnou každou árii. V přídavcích ještě
zazpíval druhou (respektive první) árii Cavaradossiho a poté desperáta Dicka
Johnsona z opery Dívka ze Západu.
Nikdo samozřejmě není úplně
dokonalý, jde spíš o vyzdvihnutí předností. Toho si je Kaufmann očividně
vědom, však také z alba pro turné vybral ukázky, které mu sedí nejlépe.
Slavnou árii Nessun dorma, kterou v Turandot zpívá princ Kalaf, ovšem nemohl
pominout. Podává ji bezvadně, ale přesto... Člověk nikdy nezapomene na žhavé
jižní slunce, které sálalo ze zpěvu Luciana Pavarottiho. V Kaufmannově světě
bude slunce vždycky trochu zastřené. Ale i tak hřeje.
|
|
|
|
|
|