|
|
|
|
|
Opera Plus, 18.3.2014 |
Helena Havlíková |
Massenet: Werther, Metropolitan Opera, 15. März 2014 (Kino)
|
|
Skvostné trpění s Jonasem
Kaufmannem
|
|
Newyorská Metropolitní opera uvedla v sobotu 15. března do kin celého světa
své nové nastudování lyrického dramatu Werther francouzského skladatele
Julese Masseneta (1842–1912). Opera vznikla podle Goethova (1749–1832) do
značné míry autobiografického románu Utrpení mladého Werthera (1774), který
tohoto německého spisovatele, právníka, ale i politika a stavitele proslavil
a nadlouho ovlivnil celé generace romantiků (z nichž někteří zvolili stejný
konec jako má Werther). Massenet komponoval Werthera již jako zralý
padesátník s mnoha operními zkušenostmi a už z vídeňské premiéry německé
verze (1892) bylo zřejmé, že jde o dílo mimořádných kvalit. Francouzsky
zazněl Werther v Théâtre Lyrique v Paříži (1893) a postupně se prosadil
celosvětově (v Met byl uveden už v roce 1894) – vedle Manon dnes patří k
nejhranějším Massenetovým operám. U nás jej naposledy zařadila do repertoáru
ostravská opera (2010), v pražském Národním divadle se hrál všehovšudy
třikrát a od roku 1939 se v programu této scény neobjevil.
Werther je
v této sezoně operních přenosů vedle Šostakovičova Nosu zatím tím nejlepším,
co jsme viděli (zbývají ještě Bohéma, Cosě fan tutte a Rossiniho Popelka) –
a to díky vzácnému souladu všech složek a vyrovnanosti tvůrců, bez dopadu
změny, když původně ohlášenou Elīnu Garanču, obdařenou druhým mateřstvím,
vystřídala po boku Jonase Kaufmanna v Met francouzská mezzosopranistka
Sophie Koch. Ta ovšem Charlottu vytvořila na mnoha scénách (mimo jiné s
Rolandem Villazónem v londýnské Královské opeře) a inscenace Pařížské
národní opery právě s ní a s Kaufmannem je zaznamenaná i na DVD.
Režií v Met byl pověřen filmový, televizní, divadelní a operní režisér
Angličan Sir Richard Eyre (1943) – a byla to dobrá volba. Sir Eyre totiž
skromně potlačil pudy dnešních režisérů po sebeprezentaci a zcela v souladu
s posláním inscenátora posloužil Massenetovi – to je třeba ocenit. Sir Eyre
nepodlehl pokušení udělat (v přímém přenosu do celého světa) „svou“ verzi
Massenetovy opery, ale snažil se vyhmátnout to podstatné, co chtěl Wertherem
Massenet sdělit – že opravdová láska může být i smrtelným nebezpečím.
Eyerova místy až popisně vyjádřená logika příběhu, s níž na jevišti ukázal,
co Massenet pouze hudbou jemně naznačil, přiměřeně „postavila na nohy“
Massenetův sklon k sentimentu.
Scénu a kostýmy navrhl Rob Howell,
vyhlášený britský scénograf, kostymér a „designer“, významnou součástí
inscenace byl i jemný světelný design Petera Mumforda a video-design
Wendalla K. Harringtona. Tento tým názorně ukázal, jak lze i dnes klasickou
operu přenést do současného vnímání tohoto žánru způsobem, který ctí a
podpoří záměr autora. Už dlouho jsme neviděli tak promyšlenou scénu – s
dráždivými „disonancemi“, kdy dokonalý vizuální obraz německé vesničky s
kostelíkem v pozadí, přes smrt manželky městského správce a matky jejich
mnoha dětí, idylický obraz této rodiny a honosný interiér měšťanské knihovny
Charlottina domu je deformován, narušen „pochybností“, zda takto zobrazený
svět není jen iluzí.
Inscenátoři přemístili děj opery z Goethovy doby
o století dál, do věku Masseneta a vzniku opery – tomu odpovídají do
nejmenších detailů propracované kostýmy, vhodně navozující charakteristiky
jednajících postav. Scéna je zarámována perspektivně ubíhajícími „rámy“
architektonicky pojatých „oken“, která ale stále více opouštějí obvyklou
perspektivu a svým náklonem dávají tušit, že perspektiva osudů protagonistů
je „nejistá“ – scéna je navíc doplněna proměnlivými projekcemi přírodních
scenérií v průběhu ročních dob se zneklidňujícím motivem havranů.
Eyre režijně využil i „intermezz“ během instrumentálních částí opery: hned
úvodem „vysvětlil“ pozici Charlotty jako nejstarší ze sourozenců správcovy
početné rodiny, když „odehrál“ matčinu náhlou smrt o Vánocích při zpěvu
koled v rodinném kruhu a pohřeb. Podobně „instruktivní“ byla scéna plesu,
které nemohla nechat nikoho na pochybách o vzájemném milostném vzplanutí
mezi Wertherem a Charlottou. Ubíhající projekce domů za chumelenice pak
provází Charlottin běh za Wertherem a zároveň vidíme, jak se zsinalý Werther
ve svém skromném pokojíku odhodlává k sebevraždě. Opera začíná a končí
dětským zpěvem vánočních koled – v tomto kontextu naděje na znovuzrození je
tragické vyústění snesitelnější, ať již sebevrah bude pohřben na hřbitově,
nebo někde u prašné cesty.
V posledním dějství se z hloubky scény
postupně přibližuje chladně šedobílý interiér Wertherova skromného pokojíku,
po jehož stěnách se rozprskne po osudovém výstřelu rudá krev. Massenet v
duchu klasické operní tradice protahuje Wertherovo umírání téměř k
nesnesitelnosti – a režisér nechá Werthera, smrtelně zraněného, vydrápat se
ještě z posledních sil z podlahy do postele, aby si s Charlottou ještě
stihli vyznat lásku. Díky mistrovství Jonase Kaufmanna a Sophie Koch však
ani tyto scény nesklouznou do trapnosti. Závěrečný obraz, kdy Charlotta po
Wertherově smrti sáhne po revolveru a scéna potemní a zmizí, je dokonalou
ukázkou, jak rozpoutanou bouři emocí katarzí převést do působivého a
věrohodného jevištního tvaru.
Hudební nastudování je dílem
renomovaného francouzského dirigenta Alaina Altinoglua, který ukázal, proč
se Massenetův Werther stal jednou z klíčových oper, které formovaly hudební
trendy sklonku evropského devatenáctého století se směřováním k
impresionismu. Své pojetí založil Altinoglu na oblých liniích dlouhých frází
„rámovaných“ delikátní proměnlivostí orchestrálních barev často v komorně
pojaté instrumentaci.
Mohl se ovšem spolehnout na dokonalé obsazení
všech rolí. Tak nebývale kompaktní obsazení je mimořádné i rámci Met. Osou
inscenace je fenomenální výkon německého tenoristy Jonase Kaufmanna (1969) –
těžko si představit lepšího. Kaufmann nás přesvědčuje, že „je“ Werther.
Sebestředný básník, vtažený do pasti lásky k ženě, která patří jinému.
Pohled jeho očí je snad stejně výrazný jako bravura jeho pěvecké techniky –
je to charismatická osobnost a divadelní talent, který by snad ani nemusel
zpívat – a přesto by kapesníčky dam zvlhly. Také Sophie Koch má roli
Charlotty zažitou do poslední noty, slova, gesta na křehké hranici poslušné
spořádané měšťanské ženy a dívky, která dá průchod svým potlačovaným citům –
ve zpěvu usebraně jemné, ale i dramaticky rozpolcené. Její mladší sestru
Sofii jako rozvernou dívenku, která prochází svým prvním milostným zklamáním
a začíná pronikat do hlubších tajů života, pak ztvárnila způsobem, který by
se uplatnil i na činoherní scéně, kubánsko-americká sopranistka Lisette
Oropesa. Také Charlottin manžel Albert v podání Davida Bižiće,
basbarytonisty narozeného v Bělehradě, byl pro tuto roli vybrán typově
dokonale – a nápad vysvětlit jeho nepřítomnost vojenskou službou byl vhodný
a svou logiku tak dostala i krabice s revolvery. Takto je možné pokračovat i
v případě Jonathana Summerse jako starostlivého městského správce a jeho
dvou kamarádů „z mokré čtvrti“ v podání Philipa Cokorinose a Tonyho
Stevensona – až po vydařené dětské role.
V pražském kinu Aero bylo
nabito – a nelze se divit divákům, kteří cítili potřebu na závěr tak
strhující inscenace tleskat, jakkoli to protagonisté v Met nemohli slyšel.
|
|
|
|
|
|