iDNES.cz, 3. dubna 2012

Věra Drápelová

Bizét: Carmen, Salzburger Osterfestspiele

RECENZE: Magdalena Kožená zvládla roli Carmen

Magdalena Kožená učinila další významný krok ve své kariéře. Poprvé zpívala Carmen, navíc v Salcburku a po boku takové hvězdy, jakou je tenorista Jonas Kaufmann. Magdalena Kožená a Jonas Kaufmann byli hlavními "taháky" nové inscenace Bizetovy Carmen, jíž v sobotu začal Salcburský velikonoční festival. Zatímco Kaufmann už Dona Josého zpíval v jiných produkcích, Kožená jako Carmen debutovala. Napětí bylo velké, koneckonců česká pěvkyně typově není zrovna klasickou představitelkou divoké Cikánky. Ale to nebyly ani jiné její představitelky v dějinách opery. Kožená rozhodně přinesla do role něco svého. Nemohla však překročit meze celé produkce. A jakkoli se v ní dalo najít leccos dobrého, vášněmi tahle inscenace zrovna nepřekypovala. Kožená přirozeně není typem dravé temperamentní herečky, jako je třeba Dagmar Pecková, s níž má speciálně český divák Carmen spojenou. Carmen Kožené není ani vypočítavá mrcha, jako třeba Elina Garanča, která byla k vidění v přenosu do kin z Metropolitní opery. Je spíš něco jako padlá víla, dívka, která není femme fatale od přírody, ale byla do této "životní role" vmanipulována okolnostmi. Tedy spíš oběť než viník. A když se jí konečně naskytne šance opustit život, jaký vedla (nebo si to aspoň myslí), zasáhne osud. Kožená je perfektně připravená, na jevišti působí pohyblivě, pružně, gesta má promyšlená. Třeba její první setkání s Josém je působivé. Dav ctitelů s ní doslova smýkne o zem - a jediný José jí podá ruku a zvedne ji. Ona ruku pevně stiskne - a milostné drama začíná. Ani vokálně se Kožená rozhodně nesnaží stylizovat do něčeho, co by jí nesedělo, svým lehkým hlasem zpívá roli po svém, spíš jako inteligentně podaný písňový recitál než jako velkou operní roli. A to je nejen možné, dokonce i chvályhodné. Takové je ostatně celé hudební nastudování sira Simona Rattlea. A to je asi největším přínosem celé produkce. Orchestr nehraje "velkou operu", spíše intimní příběh. Berlínští filharmonikové jsou k tomuto úkolu perfektně disponováni. Připomínají soubor sólistů, jejichž výkony si lze vychutnat, přitom tvoří kompaktní celek. Je ovšem současně fakt, že jejich zvuk, předurčený pro jiný typ repertoáru, nezní v Bizetovi zrovna dvakrát ohnivě. Chladná režie Jonas Kaufmann předvedl vokálně i herecky ukázněnou studii introvertního mladíka, z něhož se vyklube zločinec. Kostasu Smoriginasovi chybí pro roli toreadora Escamilla větší hlas i větší charizma. Zdaleka největší ovace při děkovačce sklidila rakouská sopranistka Genia Kühmeierová, a určitě nejen proto, že šlo o domácí reprezentantku. Micaelu, prostou vesnickou dívku oddanou Donu Josému, zpívala nádherným svítivým hlasem a s velkým emocionálním nasazením. Nejslabší dojem nakonec zanechal výkon režisérky Aletty Collinsové a scénografky Miriam Buetherové, jejichž práce působí chladně a odtažitě. Spíš než vedením herců, respektive rozehráním dramatu, se zabývá aranžováním tanečníků, kteří však jako by často jen dokreslovali příběh. První dějství se odehrává v odosobněné továrně, v níž jezdí i pásy se zbožím. Carmen dokonce na jeviště sjede výtahem, v němž se objímá s jedním ze svých milenců. Krčma, kde se scházejí pašeráci, připomíná spíš honosný bar a jejich skrýš v horách kanalizační potrubí. Závěrečná scéna před býčími zápasy už nepřináší mnoho nového. Celkově vzato, v jednotlivostech stojí produkce za pozornost, a to včetně úspěšného debutu Kožené. Rozhodně však nejde o inscenaci Carmen, která by psala dějiny.