Opera Plus, 09.01.2012

Svatava Barančicová

Konzert, Prag, 8. Januar 2012

Jonas Kaufmann patřil do většího sálu

Ne že by Smetanova síň 8.ledna Kaufmannův hlasový potenciál neunesla, ale zájem publika o německého tenoristu – krize nekrize – značně převyšoval kapacitu sálu. Z Obecního domu se do sálu přinesla kdejaká vysloužilá židle, přidávaly se vložené řady i přístavky od dveří ke dveřím. Vše se prodalo, a ne za malou cenu. Koncert měl sváteční atmosféru, lidé si přáli do nového roku, drahé toalety a parfémy doplnila vůně květinové výzdoby (u pódia, kde jsem seděla, nás koncertem provázela omamná vůně čerstvě řezaných lilií). Také program koncertu působil velmi slavnostně a neotřele. Nebyly to obvyklé „operní vypalovačky“ jedna za druhou, Jonas Kaufmann spolu s orchestrem FOK a dirigentem Jochenem Riederem vytvořili harmonický večer ze dvou světů – italské a německé opery. Zvláště ukázka z Kaufmannova oblíbeného wagnerovského repertoáru byla vítaná pro nás, kteří si v Praze mnoho Wagnera v divadlech neužijeme. Árie se střídaly se vstupy orchestru půl na půl, což někteří kvitovali s nevolí, že nepřišli na FOK, ale na operní hvězdu. Mně to tolik nevadilo, protože dirigent Jochen Rieder se ukázal jako zajímavá osobnost (působil mj. dvě sezony v Bayreuthu) a vedl FOK k citlivému a plastickému projevu, všechny předehry a intermezza provedl s vážností a respektem a staly se reprezentativní složkou programu. Slyšeli jsme předehry z Nabucca, Traviaty (opravdu procítěná), Mistrů pěvců norimberských a Lohengrina, a intermezza z Pucciniho opery Sestra Angelika a slavné Intermezzo z Mascagniho Sedláka kavalíra. Jonas Kaufmann je v současnosti pěveckou hvězdou první velikosti, zpívá na všech světových operních scénách a spolupracuje s nejlepšími orchestry a dirigenty, jejich výčet by byl hodně dlouhý. Své fanoušky si v Praze získal již minulou návštěvou, i tentokrát jej přivítali více než nadšeně. Své vystoupení zahájil árií Chéniera z 1. aktu stejnojmenné opery Umberta Giordana (Un di all’azzuro spazio), poté pražskému publiku představil árii Romea z nepříliš známé opery Riccarda Zandonaie Giulietta e Romeo (Giulietta, son io). Následovala árie Maurizia z 1. aktu Ciléovy opery Adriana Lecouvreur (La dolcissima effigie). Italskou část programu Kaufmann zakončil árií Turidda z Mascagniho Cavaleria rusticana (Mamma, quel vino é generoso). Po přestávce přišel na řadu Beethoven, árie Florestana z 2. aktu Fidelia (Gott! Welch Dunkel hier!). Následovaly árie z wagnerovských oper, Siegmunda z 1. aktu Valkýry (Winterstürme wichen dem Wonnemond) a z 3. aktu Lohengrina (In fernem Land, unnahbar euren Schritten). Touto árií pěvec citlivě navázal přímo do závěru orchestrální předehry z 1. dějství opery, takže vznikl nový, delší a působivější celek. Právě jeho Lohengrina v Bavorské státní opeře označila mezinárodní kritika za „zjevení“, a Kaufmann jím zakončil oficiální část koncertu. Kaufmann má velký hlasový materiál, zpívá čistě a korektně, pracuje na výrazu a hudebních frázích, takže v zásadě nemá problém zazpívat cokoli. Po stránce technické mu není co vytknout, vše, co může udělat pro výborný výkon, stoprocentně plní. Pak jsou zde ale danosti, které pěvec asi ovlivnit neumí – například určitá proměnlivost kvality jeho hlasu. Kaufmann má trochu temněji zabarvený tenor. V nižší dynamice, kdy se snaží zpívat jemně a citlivě, je jeho tón poněkud „utopený“ vevnitř, zní dutě. Naopak když zpívá naplno a vystoupá do vyšších poloh, hlas se rozsvítí, je průrazný a dostává až kovový nádech. Skoro jako by zpívali dva různí pěvci. Zvláště u italského repertoáru byl tento zlom nápadný. Druhá danost, se kterou se pěvci asi musí narodit, je schopnost komunikovat s publikem, předat mu určitou vřelost a emoce z hudby. Já takový dojem z Kaufmanna bohužel nemám (i když publikum si evidentně získal, a nemalou roli v tom jistě hraje i jeho atraktivní vzhled). Možná je to na scéně v divadle jiné, ale zde stála na pódiu zpívající socha, tvář nehybná, přiměřeně patetický, neměnný výraz, oči zafixované do neutrálního bodu někde v dáli (vydržel dokonce nemrknout po celý závěr Valkýry, opravdu jsem ho sledovala) a vše soustředěné jen na pěvecký výkon. Možná je trémista, možná se jen moc snaží, ale k velkým pěveckým mistrům patří i určitý nadhled a větší lehkost a elegance. Na nadšené ovace publika tenorista reagoval třemi přídavky: nejprve Tauberovou sladce romantickou Du bist die Welt fuer mich, poté Josého árií La fleur que tu m´avais jetée z Bizetovy Carmen a na závěr rozproudil náladu v sále Cardillovým Core Ingrato. V každém případě Kaufmann nastavil na začátku roku pražské sezoně hodně vysokou příčku.