Opera Plus, 28. ledna 2010

Aleš Bráza

Massenet: Werther, Paris, Januar 2010

Utrpení mladého Kaufmanna aneb Werther v Paříži

Hudební nakladatel Georges Hartmann musel velmi přesvědčovat mladého Masseneta, aby z Goethova dramatu vytvořil operu. Jules Massenet dlouho odolával, ale nakonec souhlasil. Na přelomu ledna a února 1887 dokončil kompozici opery určenou pro Carvalheo Opéru-Comique. Těsně před premiérou však zničil 25. května 1887 divadlo katastrofální požár. Začalo se vléct dlouhé soudní řízení s Carvalhem, který byl obžalován z nedbalosti a z toho, že způsobil smrt stovek lidí. Provedení Werthera se tak odsunulo do nedohleda. Novou smlouvu uzavřel s Massenetem ředitel vídeňské Dvorní opery Wilhelm Jahn až v roce 1892, tedy po fenomenálním úspěchu Massenetovy Manon. Pro vídeňskou premiéru bylo libreto přeloženo do francouzštiny a do textu libreta se dostaly originální citáty z Goethova díla. Světová premiéra se tak konala až pět let po dokončení díla - 16. února 1892. I přestože Massenet napsal 28 oper, jenom Manon, Werther a Thais se udržely na běžném repertoáru operních divadel dodnes. Slyšíte-li Werthera poprvé, pravděpodobně vás "nestrhne" highlits áriemi a silnými leitmotivy. Přestože je má. Dílo bylo napsáno tak, že každé z postav leitmotiv náleží. Tím (a nejenom tím) partitura připomíná Wagnera. Dramatické zpracování, všechny myslitelné odstíny orchestrace, od jemných pastelových až po divoké rudé tóny, v téhle partituře naleznete. Posloucháte-li operu podruhé, potřetí, zjistíte, že právě tahle paleta odstínů hudby, střídání strhující orchestrace s lehkými až téměř nadpozemskými motivy, otevřený monolog zpěvu, bez uzavřených árií, dělají z tohoto díla kus, který se vám vryje pod kůži. Při jeho poslechu Goethův příběh nehraje roli, jste v zajetí citů postav, melancholie, vášně, smrti z lásky, vykoupení. Ocitáte se uprostřed hry osudů, která ovládá náš život. Jste v surrealistickém zajetí hudby. Přesně takový byl i Werther v pařížské Bastille. Už krátký orchestrální úvod mě přikoval do sedadla a nedovolil dýchat. Dirigent Michel Plasson dokázal leitmotivy z partitury vytáhnout tak naléhavým, přesným a neuvěřitelně libozvučným způsobem, že mi ještě s dlouhým odstupem zněly v hlavě. Orchestr hrál tak dokonale čistě a dokázal mě i v tak obrovském prostoru, jakým hlediště opery Bastilla je, absolutně přenést mimo realitu. Jako bych ho slyšel uvnitř svého nitra. Jako bych byl sám mladým Wertherem plným lásky a nevnímal plynoucí čas a prostor. Sophie Koch byla skvostnou Charlotte. Jistá ve vypjatých částech svého partu, neuvěřitelně smyslná v projevu, přesvědčivá v emocích. Svou postavu vykreslovala jistě, nechávala se svést. Stejně jako Anne-Catherine Gillet svojí Sophii. Jonas Kaufmann, německá hvězda operního nebe, s absolutně jistým, ve všech polohách vyrovnaným hlasem, se s přehledem vyrovná i s nejtěžšími party svého oboru. A předvedl skvostný výkon. Při závěrečných ovacích mě sice napadlo, zda jeho hlas dlouhodobě snese neuvěřitelně těžké wagnerovské partitury a zda by neměl ohebnost, lehkost a dokonalou vyrovnanost svého hlasu přeci jenom ještě nějakou dobu prezentovat spíše v mozartovském repertoáru a nevrhat se do víru pekelně težkého wagnerovského zpívání. Ale nakonec, proč si jeho hlasu neužít i v takovýchto rolích. Jestliže jsem psal, že orchestrální provedení mě přikovalo k sedadlu, tak inscenace samotná mé okouzlení trochu zmírnila. Prostá, nekomplikovaná scéna s dobovými stavebními kulisami a v dobových kostýmech. V závěrečné scéně Wertherovy smrti podpořená postupným přibližováním v prostoru jeviště volně postaveného pokoje blíž k portálu. Tím Wertherovo umírání postupným posunem mění z náznaku čehosi nejasného v nepřehlédnutelnou katarzi (hladký posun celé dekorace se však nezdařil a několikrát se mechanismu zadrhl, včetně toho, že musel zezadu zasáhnout technický personál, jehož pohyb po jevišti byl z prvního balkónu vidět a působil rušivě). Dojem ze scénického provedení tak nepřekročil portál pařížské opery Bastille a nespojil se báječným pocitem ze skvostného hudebního nastudování. Krása hudby, dokonalé pěvecké nastudování i síla příběhu, který je vlastně psychologickým dramatem, by v inscenaci, která umí rozehrát vnitřní charaktery jednotlivých postav v zajímavějším prostředí (blíže našemu dnešnímu světu) určitě daleko lépe vynikla.